Stáří

Rok k roku, čísla se vrší, uvědomění vaší nikdy existující přítomnosti se upevňuje, proto píšu o stáří...

Dětství, stáří, dětství, stáří, od sebe tak vzdálené, a přece tak sobě blízké. Život se točí v kruhu.

Dej mi, babičko, ruku, ať nezakopnu. 

A když dítě vloží do dlaně babičky svou malou ručku, kruh se spojí.

Nečekala jsem to. Vždyť když něco nepoznáš, nemůže tě bolet, když o to přijdeš.
Ale překvapivě bolí. Taková palčivá ranka v srdci.

Mohly jste být třeba takové, babičky?

Její postava byla zmenšená stářím. Měla shrbená záda – snad letitou dřinou a nošením dětí. Vítr si lehce pohrával s její sváteční černou vyšívanou sukní, zpod které vykukovaly punčochy a prochozené, oprýskané, ale čisté černé střevíce. Na černém kabátku měla přes shrbená ramena přehozen tmavý vlněný pléd s červeným vyšíváním, i přesto, že bylo léto. Seděla na jednoduché dřevěné lavici, dva špalky a silné dubové prkno přes ně, její ruce spočívaly v klíně. 

Její ruce. Kolik práce musely učinit, kolik půdy jim prošlo mezi prsty, kolik pohlazení rozdaly a kolik slz setřely z dětských tváří. Její vrásčité ruce, z nichž vyzařovalo teplo, ležely klidně na klíně a přes ně se míhaly stíny listů staleté lípy, pod níž seděla. 

Na hlavě měla uvázán šátek barvy vlčích máků, které občas vykukovaly ze zlatých klasů na poli za ní. Modré oči se nepřítomně dívaly do dáli. Její tvář byla dobrotivá. Sluncem pohlazenou pleť měla jemnou – pomačkanou jako tvář právě narozeného dítěte. Ve vráskách měla vepsán život. Smích, radost, pláč, strach, bolest. 

Kolem hučel vítr v koruně lípy. Její pohled značil, že její mysl není tady. Že snad bloudí ve vzpomínkách u svých blízkých. Pomalu se usmála, sklopila vlhké oči a sebrala lístek, který ji vítr zavál do dlaní.

                                                                *********

            Upřeně pozoroval její tvář. Zdála se mu tak zvláštní. Mimoděk se pohladil po své hladké líci. Zpod tmavého šátku viděl vykukovat stříbro. Lodičku z dříví nechal uplavat. Sledoval stařenčiny ruce míhající se ve vodě jako dvě bílé ryby. 

         Klečela na opačném břehu říčky na dřevěném můstku, vedle sebe proutěný koš prádla. V klokotání vody zaslechl písničku. Studená voda vesele skákala, až stařenka měla zmáčenou sukni i zástěru. Široká sukně se spoustou kapes se mu obzvlášť líbila, přemýšlel, copak stařenka v kapsách schovává. Zvedla hlavu a spatřila jej. Zastyděl se za svůj upřený pohled před modrýma očima. Usmála se na něj. Sáhla do kapsáře a v mokré prokřehlé ruce mu podávala jablko.

Narodila jsem se s kouskem vřelosti, která byla připravená jen pro vás, babičky (a dědečkové). Trochu z ní jsem přilila alespoň na papír.