Nepatrná brázda (Pochod)

 

A tak šla. Protože tam šli všichni. Říkali jí, pojď. Tak šla. Šli dlouho. Někteří zůstali stát a dívali se kdesi bokem. Zadívala se na ně. Jenže dav se hrnul dál a strhl ji s sebou. Co slyšela? Brblání, nadávání, výkřiky a vzlykot. To vše pomalu utichalo, až se slilo v jediný šum. Najednou lidé okolí nevnímali jako ona. Pochod brali jako nutnou cestu a byli s ním srozuměni. Byli ponořeni sami do sebe. 

Cítila, jak v ní stoupá vztek. Loket do tváře. Prudce se zastavila, i když s ní ostatní smýkali sem a tam. Zakryla si oči a zpod špinavých dlaní se jí řinuly slzy. Cítila, jak si v prachu na tvářích hloubí cestičky. Jako to kdysi dělaly řeky, než jim lidé ukázali, kudy téct. Vzápětí si uvědomila, že naražená tvář nebolí, jen lehce sálá. Pláč vyvěral z jejího nitra. Už nemohla dál. 

Jaký to má smysl? Přitiskla si ruce na spánky a zkusila udělat krok vpřed. Nohy ji neposlouchaly. Cítila, jak její mozek pracuje s protichůdnými příkazy. Vpřed! Stůj! Vždyť přece musíš, jdou všichni. 

Ne! Otočila se prudce čelem vzad, až lidé za ní překvapením vykřikli. Co je! Otoč se! Špatný směr! 

Měla pocit, jako by se na ni valila černá mračna. Spadne. Ušlapou ji. Nic je nezajímá. Nadechla se zhluboka zvířeného vzduchu plného prachu a špíny. 

Jaký to má smysl? zakřičela. Neřvi! hrubě ji odstrčila jedna z žen. 

Jaký to má smysl?! zakřičela tak, jak nikdy předtím. V tu chvíli vše strnulo. Všechny hlavy se otočily na ni. Uštvané oči, pootevřená ústa. Ten se šklebil, jiný oddechoval a držel se za srdce, tamta popotahovala. Strnulí, jen rychle dýchali. V tom pocítila, jak ji výkřik vyčerpal až k omdlení. Zavřela oči. Položila si ruku na hrudník a dlaní si uklidňovala dech. Uvolnila se. 

Lidé okolo začali opět hučet jako v úle. Hučení nabývalo na síle. Vtom se masa zase dala do pohybu. Nejdřív rozvážně, pak opět nabírala své zběsilé tempo. Sevřela ji úzkost a slabostí poklesla v kolenou, přibližovala se k zemi a zapadala mezi dunící kroky...

Vtom ucítila paže, které ji vytrhly jako strom s kořeny. 

Otevřela oči. Seděla stranou a v rukou křečovitě svírala trávu. Vedle její dlaně trs trávy pevně svírala větší dlaň. Seděl vedle ní, zrychleně dýchal a vytřeštěnýma očima sledoval proudící dav. Vzdaloval se. 

Vstal. Sledovala jeho zaprášené bosé nohy. Dřepl si prsty rukou zabořil do prašné půdy. Úlevně vydechl. Vstal, usmál se na ni přes rameno a začal pomalu, jen co noha nohu mine, kráčet po úzké polní pěšině. 

Dívala se za ním. Jak jeho hranatá ramena polévá slunce. Sklonila se k půdě. SVOBODA. Stálo tam v prachu. 

Rozhlédla se. Vybrala si lesní cestičku s chladivým mechem. Slunce prohřívalo vzduch mezi stíny. Opřela rozpálené čelo o drsnou kůru prvního stromu. 

Věděla, že našla cestu domů. Domů ve svém srdci.