Zvonice

Za zvuků probouzející se vesnice, s ještě hřejícím maminčiným polibkem na tváři, pospíchal do školy. Zase pozdě.

Rozvážným krokem vstoupil na první ze tří schodů. Schody to byly kamenné, uprostřed vyhloubené miliony krůčků všech generací dětí, které tudy během sta let existence školy prošly. V ruce pohupoval oprýskanou, pronošenou školní brašnou z kůže – přece však mu byla milá. Před vysokými dvoukřídlými dveřmi, které se za lepších časů honosily nátěrem barvy, zaváhal... Ne snad že by se bál, jen i dnes chtěl dodržet svůj rituál – vážně, s vráskou na jemném čele zrakem přeměřoval, zda se jeho výška už konečně může rovnat umístění mosazné, dotyky vyleštěné kliky mohutných dveří. Vyrušily ho velké kapky deště. Zavěsil se na kliku a opřel se do dveří.

Skrz škvíru na něj dýchl nebývalý chlad a ohlušilo jej ticho. Pár listů poháněných větrem se prohnalo kolem jeho holých kotníků a se zašustěním se zarazilo v rohu haly. Vstoupil. Dveře za ním se silou větru s ohlušující ranou zavřely. Ztuhlý leknutím stál nehnutě obklopen tísnivým tichem, přesto měl pocit, že prázdná chodba na něj něco tajemného křičí... Po chvíli si dodal odvahu a zavolal: „Halooo, je tady někdooo?! ... tady někdooo?! ... někdooo?!“ Ozvěna mu však vrátila jen jeho hlas. S bušícím srdcem se rozběhl chodbou. Dveře jeho třídy byly otevřeny dokořán, židle stály tak, jako by na nich někdo před chvíli seděl a jako by se měl co chvíli vrátit, na tabuli nedopsaná věta a na zemi pod tabulí rozlitá voda a v ní topící se křída... Dlouho stál mlčky a jeho oči těkaly po nepochopitelné scéně před ním. Náhle zahřmělo. A jako by uhodilo přímo do něj, rozběhl se po dlouhé chodbě a nahlížel v běhu do otevřených tříd. Nikde nikdo! Na konci chodby se zastavil před jedinými zavřenými dveřmi. Ředitelna. Na jeho tváři se objevila úleva – ani jej nenapadlo, že by v místnosti neseděl za velkým stolem vlídný pan ředitel, který na něj vždy při pozdravu mrkl zpoza skel brýlí a šibalsky se usmál. Zaklepal na dveře. Avšak ani po druhém zaklepání se nedočkal odezvy. Zevnitř se nic neozvalo. Chvějící se rukou vzal za kliku. Zůstal stát na prahu. Kolem překocené židle byly rozházeny knihy, jindy vždy uloženy ve vysoké knihovně, kousek od kaluže inkoustu na podlaze ležely pokřivené brýle s vysypanými skly... Chlapcovy zvídavé oči se zalily slzami. V jeho nitru se rozeznělo – „Domů!“

Užuž se chtěl rozeběhnout k dvoukřídlým dveřím, když však koutkem oka spatřil, že dvířka vedoucí na školní půdu a do zvonice jsou pootevřena a mosazná petlice leží na zemi rozbita. Vždy si přál vystoupat nahoru na zvonici! Každé ráno se z okna jejich dřeveného domku díval, jak slunce svými paprsky zdraví zvonici jako první z celé vesnice. Vždy však byla dvířka vedoucí na zvonici pevně zamčena, dětem byl vstup nahoru zakázán. Chvíli přemýšlel nad zákazem..., ale touha spatřit z výšky celou vesnici a jejich domek jej přemohla. Začal rychle stoupat po příkrých kamenných schodech a vzrušením snad i na chvíli zapomněl na podivný obraz, který se mu naskytl dole ve škole. Nevýslovně se těšil, až z výšky pohlédne na jejich domek! Myslel na to, že pokud snad už přestalo pršet, uvidí i bratříčka batolícího se kolem psí boudy a maminku věšící prádlo. A stoupal ještě rychleji. Skrz malá dvířka vstoupil na ochoz. Viděl však jen nebe s šedými mraky; dřevěné zábradlí bylo o kousek vyšší než on. Chvíli se rozmýšlel a těkal zrakem kolem sebe. Nevěděl, co si počít. Najednou však odhodil školní brašnu na zem a utíkal zpět po příkrých schodech dolů. Za chvíli již vlekl židli a tváře měl růžové námahou a očekáváním. Přisunul židli k zábradlí a vylezl na ni. Podíval se pod sebe. Až se mu hlava zatočila z té výšky! Rychle se přidržel opěradla.

Vesničku měl pod sebou jako na dlani. Ale co to, jak to, že je takové ticho? Psi neštěkají, kohouti nekokrhají, nikdo neběhá po rynku, práce řemeslníků není slyšet, ..., jen jakési divné tiché praskání. Kdepak je jejich chaloupka? Támhle! Maminku však nevidí, ani bratříčka..., z chalupy stoupá hustý černý dým! Ticho přehlušuje jen praskání krovů a tlumené vytí psů...

Prokřehlými prsty svíral plechový hrnek s horkým čajem. Škvírkami ospalých očí pozoroval špičky svých težkých zablácených bot. Vůz se kymácel a otřásal na blátivé polní cestě plné výmolů. Usínal kolíbán zvuky hlasů... Najednou se vůz prudce zastavil a on v polospánku, s hrnkem nakloněným, vyšplíchl zbytek jeho obsahu na podlahu. Svítalo. Vyskočil za ostatními z vozu a boty se mu zabořily do vlhké půdy. Byli u cíle. Stáli na kopci
a pod nimi vesnička jako na dlani. Slova a pokřiky, halas kolem něj. Najednou všechen hluk utichl, zarostlé mužské tváře ošlehané větrem se s vážným pohledem otočily směrem k vesnici – tam, téměř uprostřed ní, právě zlatavé slunce svými paprsky objalo vysokou zvonici a lehce pohladilo zvon, který jeho dotyk přijal kovovým odleskem. Pár vteřin muži stáli nehnutě jakoby ochromeni neobvyklou krásou na jejich pouti. Z vesnice se ozývala první kokrhání. Zanedlouho již zapraskal ohníček, dobrý sluha, a muži si hřáli prokřehlé údy a připravovali něco k snědku za opětovného všeobecného halasu. On však stále stál jakoby přimrazen u svahu a zamyšleně hleděl dolů na klidnou vesničku, obraz míru a sounáležitosti. Ze zamyšlení jej vytrhl až pokřik velitele. Vozy začaly téměř neslyšně sjíždět krokem ze svahu dolů...

 

S prvním zakokrháním napřímila shrbená záda na dřevené židli, na které strávila noc za svitu malého plamínku svíce. Spánek tuto noc nepřišel. Vzala zbytek svíce, jejíž horký vosk jí za chůze stékal do dlaně, a přiblížila se k postýlce dětí – oddychovaly klidně. Vyšla na zápraží a pohlédla na srpek měsíce, kolem něhož pluly tmavé stíny věštící deštivý den. Lehce se zachvěla zimou. Čekala, až jí pes přiběhne k nohám jako každé ráno. Nepřiběhl. Vyšla do zahrady, kde se jí nohy bořily do vlhké půdy, a tiše na něj volala. Našla jej u plotu, ležel přikrčen na břiše a tlumeně vrčel směrem k lesu na kopci nad vesnicí, pohlédla tím směrem do tmy. Otřásla opět rameny ranní zimou, pohladila psa po neklidné hlavě a vydala se zpět. Lehce poklidila a postavila mléko na pec. Pohlazením po tváři začala budit staršího chlapce, byl čas chystat se do školy.

Měl zalíbení ve zvuku svých klapajících kroků na dlážděném rynku, přes který již tolik let každé ráno pospíchal do školy. Chvíli poté, co zasedl za svůj velký stůl, vzal z knihovny velkou knihu a namočil pero do inkoustu, se začala prázdná budova školy plnit veselým křikem dětí. Usmál se. Každý den mu hlasy dětí vstupujích do velkých dvoukřídlých dveří vykouzlily úsměv na tváři.

S bušícím srdcem běžel za ostatními po dlážděném rynku, jeho zastřený pohled nepřítomně pozoroval moře míhajících se bot před sebou. Při každém výstřelu směřujícím do houfu bezbranných před nimi se zachvěl. Chtělo se mu křičet. Křičel by jako ti před nimi!

Byli rozděleni do skupin, co skupina to chalupa. Se zbraní napřímenou blížil se ke své chalupě zezadu, zpoza rohu spatřil upracovanou ženu věšící prádlo, kolem ní se batolil chlapeček... Pes ho zvětřil a s vrčením se k němu blížil, žena, otočíc hlavu směrem k němu, ztuhla ve svém pohybu s mokrým prádlem v rukou, dítě se rozplakalo... Stáli bez hnutí, pohledy upírali na sebe, byl slyšet jen dětský křik a psí vrčení. Vyrušily je velké kapky deště.

Ubírali se svahem. Těžké boty se jim bořily do vlhké půdy. Slova, pokřiky, křik a pláč. Dosáhli rovinky nad kopcem, minuli vyhaslé ohniště a směřovali k lesu. To místo mu připomnělo tu krásnou chvíli, když brzo ráno spatřil vycházející slunce. Nemohl se neotočit. Když tak učinil, strnul v němé hrůze. Byl to úplně jiný obraz, než jaký spatřil před hodinou. Ze všech chalup vycházel hustý černý dým, některé byly v plamenech. Vesnička jako na dlani už nepřipomínala mír a sounáležitost, ale bídu a utrpení. Nikde ani živáček. Jeho zrak se zastavil na věži zvonice, vzduch byl zešeřelý pod velkými šedými mraky. Již se chtěl otočit k lesu, když si však uvědomil, že na ochozu zvonice kdosi stojí – byl to malý chlapec.